Je úterý 28. března, 5 hodin ráno, a zatímco většina studentů ještě spí, několik desítek nadšenců z našich řad je již usazeno v autobuse a připraveno k odjezdu na další z nevšedních školních zájezdů. Dnes to však nebude o nakupování, chození ani kultuře. Cílem zájezdu je vyhlazovací a koncentrační tábor Auschwitz v polské Osvětimi.

Když jsme přibližně po osmi hodinách jízdy dorazili do Osvětimi, čekala nás procházka vyhlazovacím táborem Auschwitz II. - Birkenau. O někdy až dech beroucí komentář se postaral pan doktor Vojtěch Kyncl, pracovník Historického ústavu Akademie věd České republiky, a asi není třeba dodávat, že pocity byly mnohdy velmi rozpačité.

Poté se nás ujaly dvě polské, česky mluvící, průvodkyně, které nás ve dvou skupinách provedly celým koncentračním táborem Auschwitz I. Kromě samotné expozice byla součástí prohlídky i natolik depresivní místa, jako lidské spalovací komory nebo vězení umístěné ve sklepech jednoho z domů.

Tentokrát asi není na místě říkat, že se výlet všem líbil, avšak vidět celý komplex na vlastní oči je určitě nenahraditelným klíčem k poznání, jaké neuvěřitelné zlo bylo prováděno německými nacisty za 2. světové války nejen v Osvětimi. A já osobně jsem velmi rád, že si to všichni naši studenti plně uvědomují a podle toho se také chovali. Není to totiž tak úplně standard...

K dokreslení celé atmosféry značným podílem přispěla i pondělní beseda s paní Evou Liškovou, jednou z přeživších pobyt v Osvětimi, která se nebála promluvit o svých "zážitcích" a podala tak studentům autentické svědectví o tom, jak vysilující a ponižující byl život ve vyhlazovacím táboře z pohledu transportovaného. I přes to, že od událostí uplynulo již přes 70 let, není rozhodně na místě brát téma jen jako součást dějepisu. Je v zájmu nás všech šířit toto strašlivé svědectví dál a přispět k tomu, aby se něco takového už nikdy v budoucnosti neopakovalo.

Jan Šimek, sexta